Psí život na chaloupce 2007

Letos jsme na zahrádce zůstali sami.Mollynka pro časté žárlivé rozbroje v zimě odjela do nové rodiny.Nemáme o ní bohužel žádné zprávy ,ale věříme,že má svoji paničku jen pro sebe ,nemusí se o náruč s nikým dělit a je spokojená.Tak to vyprávění letos zbylo na mně - Aronka - asi proto ,že jsem nejmladší.

Paní opět vypěstovala báječnou mrkev,ředkvičky,hrášek ,okurky,jahody, maliny a rajčata ,ale to už všechno známe.Poprvé však v rohu na kompostu rostou nějaké velké listy,tak velké ,že se pod nimi dá procházet.Rostou rychle a šplhají po keřích do výšky 2 metry .Jeden by se v nich málem ztratil - úplný prales.Ještě že moje máma Meggy je tak nebojácná a zvídavá.

Když jsem však jednou ráno narazil na něco žlutého kulatého opravdu jsem byl v rozpacích.Nedůvěřivě jsem to z dálky pozoroval,opatrně očichával a byl připraven okamžitě hodit zpátečku,kdyby to zavrčelo.Pak to chodil každý den sledovat.

Ta žlutá kulatá věc sice nevrčela,ale rostla a rostla,nakonec už byla větší než já a změnila barvu.Byla celá oranžová a jak se ukázalo mezi listy jich bylo schováno víc.Zkoumali jsme není-li to k jídlu,ale nechutnalo to z žádné strany.

Byly to dýně.Byly tak těžké,že je paní nemohla unést,přesto z nich měla velikánskou radost.A tak jsme se radovali také.Zvláště na podzim,když z nich vyřezala různá strašidla.Schovávala nám do nich různé dobroty a my jsme je hledali.Tedy hlavně máma Meggy,já jsem se raději vyhříval na sluníčku.

Jo sluníčko,to já miluju.Máme na zahradě několik míst ,kde se dá báječně povalovat a tak je střídáme podle toho ,kam nejvíce svítí.Zahrada je plná vůní,hlavně mně lákaly lilie.Chtěl jsem si líznout,ale paní mně nenechala.Zůstal mně jen žlutý čumáček.To Meggy si k růžím opravdu jen čichá.No jo ženská.

Další obrovská zábava je vyhrabávání krtků.Ale o tom se nesmí ani muknout.Paní je z nich na mrtvici,podrývají kde co a opravdu se jim u nás na zahradě líbí.A když ještě my jsme celí zablácení od hlavy až k patě,to je teprve mela.Meggy má na nose odřenou kůži až do růžového fleku,jak pilně pracovala,ale to nikdo neuzná.Ach jo.Raději nás ani nefotili.  

Chodili jsme na procházky a na houby jako loni,poznávali nová zákoutí.Vždy se moc těšíme a nedočkavě běháme ke vrátkům a zpět. V lese to však také nemám jednoduché.Dokážu se už sice vyhýbat mraveništím,ale odolávat tolika lákavým vůním je strašně těžké.Paní nás někdy pouští volně,ale musíme se k ní co chvíli vracet.Našli jsme zase nový pramen potoka. Paní ho chtěla vyčistit a na chvíli nás přestala sledovat. To byla moje chvíle.Z mlází cosi vyběhlo, vyplašili jsme srnky.Vyrazil jsem a snažil se ta velká zvířata chytit.Vůbec jsem se nebál,byl jsem velký lovec.Srdce mně bušilo a oči svítili.Vyletěl jsem z lesa,štěkal a pádil přes paseku za nimi.Vběhl do nějakého trní a tam ztratil stopu.Ještě jsem běžel kousek přes pole ,bezradně se rozhlížel a hledal ,kam zmizely.Byly pryč. Sliny mně tekly,srdce bušilo.

A kde vůbec zůstala paní?Ta už na mně na kraji lesa volala a věřte mi ,její hlas vůbec nebyl milý.Pěkně jsem to schytal.Paní mně nebije to ne ,ale ty výčitky.... a potom se mnou nemluví.Pramen potoka jsme nevyčistili a zbytek procházky jsem byl na vodítku. Umím být  také hodný,na zapískání přiběhnu,jen nesmí kolem běhat ty srnky.

Paní říká ,že nejhodnější jsme ,když spíme.Že nám to ale sluší?